PPŠ-41
Samopal PPŠ-41 (Špagin) byl jednou z nejslavnějších zbraní druhé světové války zavedený do výzbroje sovětské armády v prosinci 1940 a široce používaný v zemích Varšavské smlouvy a rozvojových státech ještě dlouho po válce. Samopal PPŠ-41 byl pokračovatelem starších typů PPD-1934/38 a PPD-1940. Tento nový typ byl navržen konstruktérem G. S. Špaginem, kterému se podařilo odstranit neduhy předchozích typů. V porovnání se starším samopalem PPD byl tento samopal přesnější, jednodušší a méně nákladný a náročný na výrobu. Do výzbroje byl Rudou armádou přijat v roce 1941, ovšem rozsáhlejší výroba započala až v roce 1942. Celkem bylo do roku 1947 vyrobeno přes 5 miliónů kusů, z toho drtivá většina v ruských zbrojních závodech. Malá část samopalů válečné produkce (asi 10 000 ks) však vyšla z íránské kulometky v Teheránu.
Typ: |
Samopal |
---|---|
Místo původu: | Sovětský svaz |
Historie služby | |
Ve službě: | 1941 – |
Války: | druhá světová válka |
Historie výroby | |
Konstruktér: | G. S. Špagin |
Navrženo: | 1940 (?) |
Vyrobeno: | 21. prosince 1940 |
Počet vyrobených kusů: | 5 miliónu kusů (do roku 1947) |
Základní údaje | |
Hmotnost: | 5,4 kg (s bubnovým zásobníkem) |
Délka: | 840 mm |
Délka hlavně: | 265 mm |
Ráže: | 7,62x25 mm Tokarev (také 7,63 mm Mauser) |
Kadence: | cca 900 ran/min |
Počáteční rychlost střely: | 430 m/s |
Maximální dostřel: | cca 750 m |
Zásobování municí: | bubnový zásobník na 71 nebo schránkový zásobník na 35 nábojů |